Rozhovor s Anetou Schauerovou

(autorkou knihy "Duše, co tančí císařský valčík" a hledající) - Zpravodaj 1/15

JJ: Vaše kniha je z kategorie těch, které "hladí duši" a jistě nevznikla náhodou jako blesk z čistého nebe. Prozraďte nám prosím, jaká životní pouť vyústila v její napsání a posléze vydání vlastním nákladem.

AS: Jako dospívající dívka jsem psala různé fejetony a glosy do novin nebo na webové stránky různých časopisů určeným ženám. Potom jsem zatoužila napsat knihu. Rozhodla jsem se pro román, ale zhruba po 40 stránkách jsem se začala točit v kruhu. Psala jsem jej totiž s velkou námahou a nešlo to od srdce. Tehdy jsem vzdala svůj sen a nadále jsem žila spíše pozemských životem – kamarádi, práce, škola. Dokončovala jsem magisterské studium ekonomického směru a věřila jsem, že smyslem života je „být někdo“. Po získání titulu inženýr jsem hledala dobře placenou práci, kde bych uplatnila své znalosti. Do cesty mi přišla vcelku neobvyklá pracovní nabídka a to hned na vysoké řídící pozici. Mojí náplní práce bylo založení a akvizice plynárenské společnosti, kdy jsem nad sebou měla pouze majitele gruzínské národnosti. Práce to byla velmi náročná jak časově, tak i psychicky. Od rána do večera pod tlakem. Po půl roce spolupráce s ním, jsem totálně vyčerpaná zažádala o ukončení pracovního poměru. V té době už jsem byla se svým životním partnerem. Ale vzhledem k tomu, že jsem žila kariérním povrchním životem, se tento náš vztah rozpadl. Zůstala jsem tedy sama v pronajatém bytě na Pankráci a tehdy jsem začala cítit, že se nic neděje náhodou. Z velmi energické, sebevědomé až mírně egoistické ženy, jsem se stala vyčerpanou bytostí. Zcela jsem rezignovala na život a zůstávala jsem zavřená doma a hledala na internetu. Až jsem jednou objevila duchovní webové stránky, na kterých jsem si začala číst. Rázem jakoby se mi tělo naplnilo velkou energií, radostí ze života. Měla jsem najednou pocit, že mi je krásně! Měla jsem se ráda, zatoužila jsem po očištění své duše. Poprosila jsem o odpuštění všechny, o kterých jsem měla pocit, že jsem jim ublížila. To také pomohlo k obnovení mého rozpadlého partnerského vztahu, ze kterého v listopadu vzešel synek. Do mého srdce se vlila pokora. Měla jsem ohromnou chuť se z těchto pocitů vypsat, a tak jsem zasedla ke svému notebooku a ruce mi začaly samy psát o tom, jak je důležité se mít rád a jak je krásné žít. Zpočátku jsem o tom chtěla napsat jen svým nejbližším, aby i oni pocítili a nalezli lásku k sobě. Později mi však bylo sděleno, že bych knihu měla vydat, aby si ji mohlo přečíst více lidí. Žádné nakladatelství mne - jako neznámé autorce však knihu vydat nechtělo, a tak jsem zvolila cestu svého vlastního zafinancování. I zde mi dopomohla vyšší moc, neboť se kniha později dostala i do distribuce sítě Kosmas. Pracovala jsem totiž v redakci, kde jsem měla na starosti distribuci časopisů o lodích a vínech. Nyní jsem opravdu vděčná, že si kniha našla své čtenáře. Téměř každý den mi chodí děkovné smsky nebo emaily, že kniha opravdu otevírá srdce a pomáhá. Za což jsem velmi vděčná a denně děkuji.

JJ: Název Vaší knihy je velmi poetický. Napadl Vás hned nebo se vyvinul z nějakého jiného "pracovního" názvu?

AS: Název mne napadl naprosto okamžitě, ještě než jsem knihu začala psát. Vůbec jsem jej v průběhu mého psaní neměnila. Dokonce se mi před očima zjevil i návrh obálky na knihu a ten také zůstal nezměněn. Název vznikl tak, že má duše tehdy začala opravdu tančit a jelikož jsem vždycky milovala kromě tvrdšího hudebního stylu i vážnou hudbu, císařský valčík byl jasnou volbou.

JJ: Zkusím otázku opravdu nelehkou, na kterou sám těžko hledám odpovědi: jaký myslíte, že je hlavní smysl našeho života na Zemi? Připadá Vám pravděpodobná myšlenka možnosti reinkarnace duše?

AS: Zajímavá a krásná otázka. Sama za sebe však vnitřně cítím, že v ní mám poměrně jasno. Neboť má intuice mi říká, že hlavním smyslem našeho života zde tady na Zemi je očistit svoji duši. A to dokážeme jenom v  případě, když začneme sebe bezpodmínečně mít rádi. To znamená si být neustále vědomí svého bytí a být za něj vděčný. Tehdy můžeme mít rád i ty druhé. Já říkám, že ten, kdo příliš odsuzuje druhé, odsuzuje tak vlastně sám sebe. Takový člověk je ještě nevědomý a bude mít životní zkoušení daleko častější a těžší. Smyslem života je tedy mít se rád, potažmo pomáhat druhým a očišťovat naši duši. Na reinkarnaci duše tedy naprosto věřím. Protože čistíme duše i z minulých životů. Každý má zde na Zemi nějaký svůj úkol a ten mu zrcadlí vztahy. Pokud na svůj úkol dokážeme přijít (a to lze velmi snadno, když se staneme pozorovateli a navnímáme své životy), jsme osvobozeni. Nyní žijeme tedy své životy v očistci a vše jsme si předem naprogramovali. Pokud svou duši zvládneme očistit, dostáváme se do věčného světla, kde na nás čeká bezpodmínečná božská láska a klid. To vše záleží na stáří naší duše (kolik jsme si již odžili životů), na naší pokoře k životu, na našem umění odpouštět a napojení na božství.

JJ: Zrcadlo. Jaké asociace Vás začnou napadat po vyslovení tohoto "magického" slova?

AS: Vztahy, rozvoj naší duše a pochod ke světlu. Vztahy, neboť naším největším zrcadlem je vždy náš partner, děti a rodiče. Pokud nemáme v těchto vazbách příjemné energie, znamená to, že bychom se měli nad sebou silně zamyslet a tyto vztahy začít napravovat. Neboť jsou zrcadlem naší duše. Jestliže chceme čistit naší duší, vztahy bychom měli mít harmonické. Zrcadlem naší duše nejsou jenom vztahy partnerské, ale já si opravdu myslím, že téměř každé setkání má pro nás karmický význam, a proto bychom měli jednat vždy s pokorou a snažit se domluvit, i když je to někdy těžké. Je nutné vědět, že hádky a výčitky nás vrhají zpět, nikoliv kupředu.

JJ: Podepsala byste se pod úvahu, že "nikomu nelze ublížit neprávem"? Jinými slovy, že v žádné situaci se neocitá naše bytost bez vnitřního důvodu?

AS: Ano, myslím si, že vše se děje z nějakého důvodu. Vždy ale pro naše dobro, abychom prozřeli, probudili se z nevědomí, jedná-li se o věci ne zas tolik příjemné. Protože nic se neděje náhodou a nic není nespravedlivé, kdo tvrdí opak a svádí vše na druhé nebo na Boha, ten je stále nevědomý a musí se hodně učit. Právě proto ho život zkouší různými životními lekcemi, aby pochopil. Přestal lpět na majetku, lidech nebo názorech a raději se zadíval do sebe, do svého nitra. Jedině tam nalezne lásku a pravdu.

JJ: Opakovaně se zamýšlím nad výrokem "děj se vůle tvá" (myšleno ve směru k Bohu, Universu). Myslíte, že po pročištění mysli od zájmů ega je to nejlepší cesta, jak proplouvat životem? Nevzdáváme se tak své osobitosti a nedáváme se všanc síle, jejíž zdroj nemusíme vždy dobře rozpoznat?

AS: Razím názor, že vše by mělo být v rovnováze. Tedy i práce s egem a víra v Boha by taková měla být. Kdo má příliš vysoké ego, si kompenzuje nějaké své bloky z minulosti. Ego znamená strach a strach znamená nedostatek lásky. Ego může být velký nepřítel člověka, ale zároveň člověk bez ega není nic. Takovýto člověk se stává obětí dnešního světa a trpí. Proto každý by měl mít zdravou dávku sebevědomí, která nás posouvá kupředu. Více ega znamená více odsuzování a kritika ke druhým a to nás vrhá zpět na špatnou cestu nebo do pekla. Proto prosím všechny, ať vždy začnou pracovat nejprve na sobě a poté hodnotí ostatní. Paradoxně by potom neměli ani mít tuto potřebu někoho hodnotit, tak vlastně poznají, že se „vyléčili“.

JJ: Myslíte, že je dobré vyhledávat techniky, kterými se rozpouští naše "předprogramování" vzniklé v dřívějších dobách a zbytnělé stereotypním prožíváním situací, ve kterých se tyto staré bolesti jitří? Mám tím na mysli třeba rodinné konstelace, různé směry psychoterapie či např. holotropní dýchání. Máte s nějakými takovýmito technikami osobní zkušenost?

AS: Já sama osobně zkušenost nemám. Myslím, že je to dáno tím, že jsem měla hezké dětství a nejsem vnitřně příliš zablokovaná. Navíc jsem na tuto cestu sebepoznání nastoupila poměrně nedávno a to ve svých 25 letech, čehož si velmi vážím. Je totiž opravdu velmi nepříjemné začít na sobě pracovat až například v 70 letech a do té doby žít v nevědomosti a nevíře. To znamená, že lidé, kteří si na vše přijdou později, tehdy je opravdu dobré požádat o pomoc různé psychotroniky, nebo fundované lidi, kteří umí druhému pomoci ve svých životních blocích. Samozřejmě si myslím, že nejlepší je na sobě umět pracovat sám, tedy umět si pomoci bez neustálého vyhledávání jiných lidí. Jsou však jedinci, kteří to zpočátku sami nedovedou a tehdy jsou například rodinné konstelace nádherným vysvobozením a ukazatelem pro navedení na lepší správnou cestu. Fandím lidem, kteří takto pomáhají druhým, a zároveň před nimi smekám svůj pomyslný klobouk.

JJ: Nenapadlo Vás někdy stát se též terapeutkou a pomáhat lidem přímo v osobním kontaktu?

AS: To víte, že mne to napadlo :-). Je ve mne obrovská síla a chuť pomáhat druhým. I když stále pracuji ještě hlavně i na sobě, takže nic nechci uspěchat. Navíc mám čerstvě narozeného chlapečka a priorita pro mě je, ho zdárně vychovávat, což aktuálně vyžaduje veškerý můj čas. Věřím, že pokud mám opravdu jednou pomáhat lidem například nějakou poradnou nebo semináři, tak se vše připraví, jakmile nastane ten správný čas. Nic není náhoda a já věřím v božské načasování.

JJ: Doporučila byste nám na závěr nějakou knihu, která vás v poslední době oslovila? A nemáte v plánu též nějakou další knihu vydat?

AS: Všem bych doporučila knihy od autorů Louise L. Hay, Eckhart Tolle a Dr Wayne Dyer. Mne tito autoři přivedli na začátek vlastního poznávání. Jedná se o duchovní základ, který je postaven na 3 elementech: mít se rád, žít v přítomnosti a zvládat korigovat své ego.

A co se týče mé další spisovatelské činnosti? Ano, zrovna píši další díl Duše. Konkrétně s názvem Duše, co tančí tango a pokud vše půjde dobře, kniha vyjde na jaře tohoto roku.

Krásné žití přeji všem čtenářům s věčnou láskou Aneta.

JJ: Děkuji Vám za rozhovor.